Dnes u nás máme Filipa Vaňka a toho si myslím, že ani nemusíme představovat. Ahoj Filipe. Řekni nám, jak jsi se stal stylistou? 

Vystudoval jsem výpočetní techniku. Bylo to v roce, kdy ti, co nás teď čtou, ještě ani nebyli na světě. Tehdy to všechno teprve začínalo a počítače připomínaly krabice. Takže hned po vojně, potom co jsem vystudoval tu střední školu, jsem šel hned na jinou školu, učit výpočetní techniku a tělocvik. Už odmala jsem ležel v těch Burdách a šil ségře oblečky na Barbíny z dovozu nebo z Tuzexu. No, a pak se tady otevřelo první Versace a bylo to něco luxusního. Teď jsem se prozradil, že to byl rok 1995 nebo 1994. Samozřejmě jsem tam hned naběhl a začal si tam kupovat oblečení! Pak mi přišli rodiče říct, že buď ať se naučím žít z platu učitele, anebo ať si najdu práci, abych si mohl tohle oblečení dovolit. I když jsem bydlel u nich, chtěli po mně platit nájem. Tehdy se mi to hrozně nelíbilo. Z toho učitelského platu jsem si šetřil na džíny fakt dlouho. Nakonec jsem vyrazil do Prahy za známejma. Jeden můj kamarád pracoval v reklamní agentuře Media Direction. Říkal, že tam jsou dobrý peníze a domluvil mi pohovor. Tak jsem dostal práci na recepci. No a začalo to tím, že jsem cestou do zasedačky rozlil kafe, někdo zrovna běžel kolem a dal mi nějaký papír, abych zavolal do Mladé fronty a domluvil nějakou cenu. No a nějakým dlouhým příběhem jsem z té paní vydoloval asi 60% slevu! Nakonec mě po třech dnech přesunuli z recepce rovnou do nákupního oddělení. Začal jsem plánovat reklamní kampaně a domlouvat ceny. Tak se přišlo na to, že nějaký ten obchodní talent mám. Všechno se tehdy zapisovalo do kostičkovaného papíru a pak jsme se všichni střídali u jednoho agenturního počítače. No, a ve světě reklamy a médii už byli ti reální klienti, kteří viděli, že se oblíkám jinak. A já jsem si každou tu výplatu vzal, zaplatil jsem si tu osmičku za nájem na Letné, a zbytek peněz rozfofroval za hadry. Pak jsem si dělal rýži se šunkou. Nakonec za mnou začali chodit nejen z té agentury, nejen ti naši klienti, ale i jejich známí, abych jim taky poradil. No a ti mi zas poradili, že každá rada je drahá a ať si za to začnu říkat peníze. A takhle to bylo, všechno vedle sebe. Ten můj koníček najednou začal být větší a rozrůstal se a rozrůstal, než přerostl ta média. Byl jsem i v jiných mediálních agenturách, ale už jsem tam chodil jenom tak chvíli. Vedle toho už jsem začal dělat tu SuperStar, točit nějaké ty pořady a oblíkat klienty. No a vlastně postupem času to hobby vytlačilo tu moji práci, tak přirozeně. 

 

Dokážeš si představit, že by ses živil něčem jiným? 

Já jsem stylista, ale taky se hodně pohybuju v té komerční části módy – v retailu, což jsou časopisy, reklama a televize. Moc mě to baví, protože je to trochu jiná práce než s tím klientem. Primárně umím prodávat. Kdyby se mnou osud takhle nezamíchal, tak by se mnou zamíchal tak, že bych třeba prodával něco jiného, třeba auta. Takže si myslím, že když někdo umí prodávat, tak může prodávat v podstatě cokoliv. Ať už je to reklama v časopisech nebo to auto. Vím, že bych určitě prodával, to stoprocentně. Jinak jsem vlastně ani nikdy moc nepřemýšlel nad tím, nebo nikdy neměl jasno v tom, že budu třeba učitel, doktor, nebo pilot. Vždycky jsem žil v tom svým vlastním světě. Hrozně se mi líbilo, jak vzniká všechno to krásný, třeba hned po revoluci Fashion TV. Koukal jsem na kabelové televizi na něco, co bylo zakázané za toho komunismu. Fascinovaly mě ty hadry! Mám k tomu velký vztah. Moc mě to bavilo, takže celý to plynulo tak nějak samo. 

 

O tobě je známo, že jsi extrémně pracovitý člověk. Co všechno děláš? 

Možná to plyne z toho, není to, jakože by to byla ctnost, ale já prostě neumím odpočívat. Já se v tom necítím dobře, ani na dovolené. I když jsem třeba unavený, nebo vykalený z večírku, tak ležím, žeru pizzu a Haribo a jeden den vlastně neexistuju. Ale dva dny už to neumím. Být doma a odpočívat, nebo se jít projít, pro mě je to ztráta času. Jsem vlastně takový, že mě nebaví dělat jenom jednu věc konstantně. Já potřebuju mít strašně moc aktivit, mezi kterýma přelítávám, které jsou třeba i z jiného oboru, abych neměl pocit, že pracuju. Takže vlastně kromě toho, že oblíkám ty klienty a dělám nějaký časopisy, třeba ten můj milovaný Esquire, který si fakt od prvního čísla od toho roku 1997 chodím kupovat, se ještě starám o nějaké firmy. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval v těch mediálních agenturách, to, co jsem tam uměl a v čem jsem tam byl dobrý, tak dělám i teď pro ty svoje klienty. A pak mám samozřejmě Instagram, který mě postupem času taky začal živit. 

Staráš se o sebe stejně dobře, jako o svůj šatník?

Duševně se o sebe starám tak, že jednou za čas, si myslím, že si člověk musí vyšampónovat hlavu. Jako totálně to tam vypnout, abych byl zase schopen v téhle branži s nějakou ctí dále fungovat. Pak tělesně, si myslím z pohledu kosmetiky a tak, se o sebe starám až přehnaně. No a co se týče cvičení, tak tam si myslím, že mám velké mezery. 

Jsi takhle kritický i k těm lidem, nebo jen sám k sobě? 

Já to neřeším. Samozřejmě si ale hodně lidí myslí, že stylisté měří přes to oblečení. On ti tam ten pohled projede, jak to tak vypadá. Myslím si, že ale všichni víme, že je to jen obal, že člověka nejde soudit a dělat si o něm nějaký obrázek jen podle toho, jak vypadá. Ale tak nějak to prostě zkoukneš, a někdy si řekneš, proč asi jsou někteří lidé tak zanedbaní a někteří zas ne. Já bych to takhle nedevastoval. 

Jak odpočíváš? 

Já vlastně odpočívám tak, že si koupím něco hezkého na sebe. To mi dělá největší odpočinek. A taky, že přijdu domů třeba v 8 hodin večer, urvanej od klienta, ani se nevysprchuju, většinou si přinesu něco, co by se mělo v tu hodinu jíst, dojdu do druhého patra, vezmu Toníkovi peřinu, protože je lehčí, tu si snesu dolů, nejdu vůbec k jídelnímu stolu, roztrhnu pytel s těmi Haribo a pribiňákem a lehnu si na podlahu na ten koberec. K tomu si pustím sci-fi film, protože tam jsou všichni nádherně oblečení a jsou tam krásné kosmické lodě a začnu jíst. Do toho koukám na Instagram, na nějaký hezký oblečení a někdy po prvních 20 minutách filmu usnu. A většinou Toníkovi na noze. 

 

Odpočívám tak, že si koupím něco hezkého na sebe.

Jaký to je být influencer? 

To taky není takový, jak si lidi myslí, že je to strašně super. Máš tam nějaký klienty, kteří mají požadavky a ty jsou někdy pro ty tvoje lidi nestravitelné. Nebo třeba ten klient má smyšlený představy o tom, že jak by to mohlo fungovat. Snažím se ten svůj Instagram dělat jako časopis. Je to o mém dennodenním životě, o hezkých věcech a o tom, co mě baví. Je tam ale určitá zodpovědnost. Někdy je den, kdy se ti nechce nic dělat, ale prostě to udělat musíš. Stejně jako ten časopis, to musíš každý den nebo měsíc vydat, i když se ti zrovna nechce do toho nic psát. Do toho ještě píšu pro WHAT NEWS. Píšu v mých mezích, zase o módě. Pak musíš držet termíny s těmi klienty, kteří u tebe chtějí být, a to je někdy dost náročné. Není to sranda, jak to z venku vypadá. Když to chceš dělat tak, jak to dělám já, tak je to o tom, že musíš být namalovaný, musíš to dobře vyfotit, musíš ty fotky mít dopředu připravené a rozplánované. Takže je to další práce. Já to právě nechci dělat tak, že, jo teď něco vyfotím a teď to tam dám. 

Držíš nějakou životosprávu? 

Snažím se to držet celý život. Ale znáš mě, já jsem ode zdi ke zdi. Takže, buď žiju úplně asketický život, kdy třeba nejím a piju jen vodu a beru všechny ty vitamíny, no a pak zas přijde den, kdy jsem úplně na druhém konci toho spektra. Já u ničeho nevydržím konstantně. Musím všechno mít takové namixované v tom životě, protože jinak by mě to nebavilo. Takže já dokážu chvíli jíst saláty a pít vodu a od šesti nic nejíst. Pak ale přijde den, kdy prostě zprasím pizzu, těstoviny, buchtu, koláč, lepek, který nesmím a ještě si třeba k tomu dám tu skleničku. Už 4 roky nepiju alkohol a najednou si řeknu, jooo a dneska si to ještě dám taky! A pak si zas najedu na ten asketický život. Nebo třeba jím takové ty konzervy Rio Mare, protože zrovna nemám čas se pořádně najíst. Té práce je někdy tak moc, že prostě nemám někdy na to jídlo čas. Pak prostě zjistím, že jím konzervu, nebo jen croissant v autě a padají mi drobky na oblek. Není to teda výstavní životospráva. Tím bych se asi neinspiroval. 

 

Mně to přijde příjemné, že to všechno není tak dokonalé. Myslím si, že si člověk má užívat života. 

Tak ty nevíš, co bude zítra. Nemůžeš žít minulostí, protože tu už nezměníš. Co se týče budoucnosti, tak život už mě dávno naučil, že i když si věci můžeš plánovat sebelíp a s co největším přesvědčením, tak nakonec se to stejně všechno zamotá a ve finále to není tak, jak si to člověk naplánoval. A myslím si, že bychom měli žít teď a tady. Takže já se snažím každý den žít naplno a vzít si všechno, co mi to přinese. 

Která místa máš nejraději, ať už v Praze, nebo ve světě?

V Praze je to Letná a její okolí. Tam jsem měl svůj první byt a paradoxně tam měl svůj první byt i Toník. Takže je to okolí Čechové ulice a tak. A pak Josefov, kde trávím posledních pětadvacet let skoro každý den. Je to krásný. Ale upřímně, čím jsme starší, tak milujeme čím dál víc to Lanzarote, protože tam je ten život takový klidnější. Když jsem tam poprvé před těma 15 lety přiletěl a vystoupil z letadla, tak jsem zjistil, že to je místo, který znám, který je se mnou nějak spojený. Prostě je mi tam strašně dobře a ten život je tam úplně jiný, takový krásně obyčejný. Já vařím, jezdím na kole nakoupit to jídlo a tak. A pak miluju ze všeho nejvíc uličky v Římě, kopečky v Madridu, cvrkot Londýna a krásně oblečené lidi v ulicích Paříže. Kolikrát se otočím i za bezdomovcem! A teď mi to všechno strašně chybí, už tak rok to nezažívám. 

 

Jako stylista se staráš o hodně lidí. Naučil jsi je se oblékat, co ale naučili oni tebe? 

To se učíš s každým klientem. Naučili mě, se těm lidem podřídit. Přijmout je takové, jací jsou. To mi hodně pomohlo v životě, protože ty klienty musíš přijmout, abys vůbec s nimi mohla pracovat. Není to o tom, jak já je chci dělat, ale o tom, aby to byli pořád oni, jak je znáš. Asi mě to naučilo hlavně pokoře. Jak vyjít se všemi, aby to všechno fungovalo po celá léta dál.

Stalo se ti někdy, že jsi s někým nenavázal? 

Stalo se mi to hodněkrát. Stalo se mi to i s celebritami. Nebudu jmenovat, protože je to neprofesionální. Ale tam pochopíš, že vlastně přijdou, že chtějí toho stylistu, ale ve skutečnosti je to pouze o tom, že si jen chtějí ten svůj styl potvrzovat. A takhle to nefunguje. Stalo se mi to i s většími klienty, že se k tobě chovají jako k hadru. Takže jsem se prostě sebral a odjel a tu spolupráci ukončil. A čím jsem starší, tak prostě chci dělat víc věci, kde je mi fajn. 

Jak bys popsal svůj styl? 

No asi stejně tak jako celý můj život, hodně proměnlivý. Já mám prostě jeden den náladu na oversized barevný oblečení, další den mám náladu na černý kalhoty s bílým tričkem a šátkem kolem krku a pak zas někde vidím něco, co si na sebe chci zkusit. Ale myslím si, že lidi už mě podle toho poznají, že v té proměnlivosti jsem se nějak našel, a tím jsem se nějak definoval. Že vlastně i přesto, kolik mi je let, tak pořád působím sexy.

 

 

Prachy k tobě nepřijdou, když je nepustíš!

Kde hledáš inspiraci? 

No a teď ti to řeknu popravdě. Spousta těch stylistů zná ty návrháře v těch firmách. Ví, jak se tam střídají. No a já jsem se nikdy nechtěl učit a studovat to. Mě prostě zajímá to oblečení, to, jak vypadá. Samozřejmě je i pár zahraničních časopisů, co mě baví. Ale už to není tak, že si každý to číslo koupím. Už to nefunguje jako dřív. Kdysi byla v Jungmance jedna trafika, ve který to měli. Teď už na to ale nenarazíš a vymizelo to i na letištích. Ale vždycky nejvíc inspirace mi daly starý filmy. Když jsem se na ně koukal, i s odstupem let, třeba na Prêt à Porter, jak ty lidi vypadali, a najednou to vidím i z toho dnešního oblečení. A prostě miluju být venku, v zahraničí. Ať už je to Lanzarote, kde lidé nemají peníze, ale tak dobře se oblečou a za pár korun, že si toho všímám na ulici, nebo když jdeš tou Paříží a koukáš z taxíku ven na to, co lidé mají na sobě, tak to mě taky strašně inspiruje. 

Máš oblíbeného návrháře nebo oblíbenou značku? 

Mám třeba rád Kenzo. Někdo si myslí, že je levné nebo lowcost, ale některé věci se mi od něj hrozně líbí a některé zas vůbec. Pak se mi líbí něco od Balenciaga a něco zas ne. A to mám takhle se všema, třeba i u Versace. Ale když bych si prošel tu šatnu, tak nejvíc věcí je tam od Prady, nebo Missoni nebo od Marni. To mám nejradši, protože zaprvé to je něco, co je to neměnné. On je sice z roku `57, si myslím, ale pro mě je v módě nejvíc cool a luxusní. Opravdová móda těch jmen byla cca od sedmdesátých do devadesátých let. A to Missoni se od té doby vlastně nezměnilo, je to tak nějak furt to samé. Zrovna na něm je vidět, jak to perfektně funguje v každé době. Jen to trošku jinak smícháš. Třeba mám doma opravdu dvacet let starý kus, který tahám a nic se s tím nikdy nestalo. Což o jiných značkách říkat nemůžu.

 

Popiš několik svých ikonických kousků a jak jsi k nim přišel? 

Určitě to jsou nějaký kousky od Missoni a že třeba v té době pro mě byly drahé. Zakoupil jsem si je v Benátkách. Nutně jsem si přál to sako a ten svetřík. Tenkrát mi ho koupil Toník, to jsme měli zásnuby. Tak to jsou pro mě takové hodně cenné kousky. Ono je to vždycky prostě spojený s tím Missoni. S mou nejlepší kamarádkou jsme jednou vyrazili do Itálie. Bylo to v létě a řekli jsme si, že pojedeme do Říma. No a zakopli jsme o to Missoni. Bylo to zrovna v době, kdy jsem skončil pracovat pro jeden obchod a teď jsem zas nevěděl, co budu dělat a jestli to zase začne všechno běžet, tak jak to běželo samo. Říkal jsem si, že bych si neměl nic kupovat. Pak jsem si ale řekl, že ty prachy k tobě přece nepřijdou, když je nepustíš! Tak jsem si koupil šíleně předražený plavky. A ještě navíc v tom největším vedru kašmírový cardigan! Ten teda taky miluju! Teď musím říct úplně upřímně historku o posledním svetru, co jsem měl půjčený na focení. Čtyři dny jsem strávil tím, že jsem ho hledal na všech e-shopech světa! Volal jsem do všech těch Missoni od Paříže do Říma, pak do Benátek, kde mě znají… Nikde ten svetr už neměli, pouze model v cardiganu. Nakonec poprvé v životě jsem napsal do té firmy, ze které byl ten poslední kus, že prostě to musíme vyřešit tím, že se zničil na focení. A že prostě už ho nevrátím. No a šel jsem v něm ven a férově se napráskal k tomu, že jsem to takhle udělal a že jsem připravený tohle řešit v plné ceně. Byť se mi to teď taky nehodí. A mám ho, je to ten žlutý! 

 

Jsou i jiné věci, co máš rád, nebo třeba sbíráš? 

Já sbírám takové krásné coffee table knížky od různých návrhářů. Je to fakt nádherný! Jednou za čas si je prohlížím. Mám rád umění, ale mám to spojený spíš s věcmi, co jsem podědil po předcích. Totiž já je v tom vidím. Mám rád, když mám pocit, že když někdo bohužel z toho života odejde, tak aby se mnou zůstal v tom bytě napořád. Takže tak. Oblečení si dost nechávám, protože k tomu mám strašně kladný vztah a hrozně mě to baví. Je to celý můj život. Ale tak nějak ty ostatní věci, třeba hodinky, mám rád takové klasické pánské. Ohledně ostatních věcí, to se vždycky nějak nadchnu a za pár let se rozhodnu všechno vyměnit, protože se prostě zase cítím nějak jinak. 

Když máš rád ty hodinky, tak řešíš je jenom po designové stránce? Nebo jsi takový sběratel, kterého zajímá i ta technická stránka? 

Ta technická stránka mě fakt nezajímá, zajímá mě pouze ten design. Stalo se mi, že díky tomu, že se mi ta věc líbila po vizuální stránce, tak jsem si úplně náhodou pořídil něco, co dneska má daleko vyšší hodnotu. Vůbec tomu nerozumím a bylo to takové intuitivní a náhodné, bych řekl. Líbí se mi ty staré hodinky, co zahlídneš ve starých filmech, třeba na Seanu Connerym. Můžeš mít jenom džíny, bílé triko, dáš si na krk šátek Hermès a vše ostatní můžeš mít za pár korun. K tomu ty staré Rolexky a máš prostě super styl! 

 

Prozradíš nám, co teď chystáš? 

Já teď chystám odlet na Lanzarote. No, a to už není tajemstvím, že až se vrátím, tak začne ten koloběh SuperStar. To je velký projekt, bude to náročný a na něj pak další projekty navazují. Teď si chci odpočinout. A to focení pro Esquire, to nestihnu, to budeš muset udělat ty! 

Děkuji ti za rozhovor a žes nám věnoval svůj čas. 

Taky moc děkuji a přeji vám hodně štěstí s FFAASSHHIIOONN, je to fakt super, díky vám všem!

 

  • Video: Benjamin Buttler
  • Text : Lenka Kermes