Jsi jeden z nejvýrazněji a zároveň nejneviditelněji oblečených mužů, co znám. Nebo se vidíš jinak? 

Vlastně ne, nevidím, to jsi vystihl moc hezky, děkuju. Asi i tuším, z čeho ten rozpor plyne – moje věci sice můžou na leckoho působit dost extravagantně, nicméně já se nikdy neoblékal tak, jak se oblékám, s touhou na sebe upozorňovat nebo záměrně vybočovat. Nýbrž prostě proto, že se mi to tak líbilo a líbí. 

Jak bys popsal svoje polohy stylu, jaké by byly kapitoly v moodboardu, kdyby ses definoval (denní uniforma, večerní róba a další)?

O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel, nepitvám se. Za rok vyplodím tolik moodboardů, že to poslední, co by se mi chtělo, je sestavovat ještě moodboard Honzy Pokorného. Navíc, jestli kdy nějaký existoval, ten poslední teplákový rok ho dost výrazně proškrtal a vygumoval.

Převlékáš se přes den často? Nebo naopak rád držíš v jednom outfitu dýl?

Během dne se převlékám jen když mě překvapí počasí – ráno se totiž dost řídím tím, jestli vidím za oknem sluníčko. A to není úplně nejlepší systém. Anebo když mám večer namířeno na nějakou akci. Jinak jdu z toho, co jsem měl na sobě přes den, rovnou do věcí na spaní. Kovářova kobyla chodí v mém případě bosa ráda. Totiž, když za den převlečeš jednoho nebo více lidí osmkrát až patnáctkrát a pak jdeš ještě věci vrátit do deseti obchodů, tak už se pak kontakt s oblečením snažíš srazit na minimum. Ještě že kufry čekající na vybalení a sušák na prádlo nemůžou mluvit… 

Jaké jsou Honza Pokorný basics? 

Rolák, mikina s kapucou, džíny. Víš, že zbožňuju kabáty, sbírám sluneční brýle, rád střídám boty. Ale v podkladové vrstvě jsem se postupem let propracoval téměř až k jobsovské úspornosti.  

Tenisky, nebo boty?

A tenisky jsou co? Zelenina?

Dobře, tak když boty, jaké boty?

To je paradox, protože jsem dlouho úplně nesnášel koně. A posledních pět let téměř nechodím v žádných jiných. Tenisky ale nosím taky, jasně.

Je téměř jisté, že nejen tvoje outfity jsou promyšlené, ale že celá tvoje šatna funguje podle jistých pravidel. Když nakupuješ, stavíš nové se starým, vytváříš nové obrazy? Má to nějaká pravidla?

No, a opak je pravdou. Budu se opakovat, ale sebe samotného takhle zdaleka neprožívám. Proces, který popisuješ, uplatňuju spíš v práci. Když nakupuju, tak proto, že se zamiluju do nějakého konkrétního kusu, nebo proto, že už nedám dohromady jediný kloudný pár ponožek. A k Marii Kondo mám asi stejně blízko jako Rocco Siffredi ke svatořečení.

Jsou kusy, které už nikdy nevezmeš na sebe, a přesto si je zaarchivuješ?

O některých jsem si to myslel a pak sám sebe překvapil, takže nikdy neříkám nikdy. Určitě ale existuje pár kousků, které jsem na sobě ani nikdy neměl, a nikdy se jich nezbavím, protože jsou spojené s nějakou vzpomínkou, většinou na ty, kteří už v mém životě bohužel nejsou. První LV kabelka, kterou jsem koupil svojí mamince, perlový náhrdelník z Filipín pro Františku, tričko na spaní po někom, do koho jsem byl šíleně zamilovaný…

Mají některé kusy nejen dojemné, ale opravdu šílené příběhy? Jako že jsi je koupil, prodal, koupil znovu nebo že ses zbláznil a koupil je neskutečně draho, nebo ještě něco bláznivějšího? 

Nemají. Nebo definuj neskutečně draho. Něco bylo dost drahé na to, kolikrát jsem si to vzal na sebe. Třeba obojek z pánské kolekce Louis Vuitton. Nemáte někdo nevybaveného pudla…? Docela přesně si pamatuju příběh svého prvního dost drahého kousku, byla to taková cvoky pobitá kožená bunda HTC. Narazil jsem na ni v jednom multibrandu, když jsem byl s partou na dovolené v Cannes, a 1750 euro mi tehdy připadalo nekřesťansky moc. Dalších 200 jsem pak dal za nadváhu zavazadla, vážila asi 15 kilo. I přesto, že už ji dávno nenosím, nedokážu se jí zbavit. Zajímavou historii, byť jsem nebyl její součástí, má kabát od Aleše Hnátka, který jsi tady tak obdivoval – kdysi totiž býval divanem. Jde o výtvor na zadání Alešovy profesorky Liběny Rochové na téma sustainable fashion. Kabát víceméně sešitý z potahů gaučů a křesel. Pro mě víc artefakt než »jen« oděv, ale rozhodně to neznamená, že bych ho nenosil. Nosím, moc rád.

Je něco, co ti uniklo a nemůžeš se s tím vypořádat?

Rozhodně nic v kategorii oblečení. I obecně jsem ale, řekl bych, docela vypořádaný.

V čem teď podléháš trendům, a co je pro tebe naopak nesmrtelné?

Troufnu si tvrdit, že trendům nepodléhám. Spíš jsem se našel v nějakém stylu a ten jen lehce ohýbám. Navíc, co je dneska trend? Všechno a nic. Jestli jsem v poslední době přeci jen nějakému podlehl, tak asi té lockdownové trojkombinaci teplákovky, kabátu a boots. Na chvilku. A co je pro mě nesmrtelné? Dokonalý  kabát, džíny, Birkin bag. V tom mě pohřběte, prosím.  

Máš nějaký šperk, který téměř nesundáváš?

Mám pár drobných náramků na pravé ruce. Mají symbolický význam, protože přibývaly se zásadními životními kroky, výročími apod. Ty nesundávám nikdy. Jinak mám takovou malou milou sbírku Hermès náramků, ale ty střídám. 

Sbíráš i něco jiného? Třeba co se bydlení týče? Něco, co dovytváří tvůj osobní svět?

Trochu mě děsí slovo sbíráš, ze všeho nejmíň chci být hromadič, mám rád volný prostor. Jedinou výjimku tvoří knihy, k lásce k nim jsem byl vychován. Těch nemůže být nikdy dost. Radost mi dělají svíčky, obzvlášť ty vonné. A nevím, co se stalo, ale poslední dobou i květiny. Nikdy tomu tak nebylo, asi vinou té mojí pylové alergie. Každopádně, teď se každý pátek těším do květinářství na rohu Vězeňské ulice, kam si chodím vybírat a skládat exotické »kytice«, a na ty tu pak celý týden obdivně hledím.

Jací jsou tví nebeští návrháři a v čem s nimi souzníš

Už dlouho Rick Owens, Dries Van Noten, Raf Simons a Haider Ackermann. Vyhovují mému vkusu, vyvíjejí se, aniž by ztráceli rukopis a jsou víc umělci než komerčními velikány. Ale obdivuju práci mnoha dalších, třeba Alexander McQueen, Alber Elbaz a Martin Margiela pro mě nadosmrti budou revolucionáři. Baví mě J.W. Anderson, Thom Browne, Nicolas Ghesquière, zbožňoval jsem Phoebe Philo v Céline, nepřestanu žasnout nad výtvory Iris Van Herpen…

Co nová jména, je nějaký talent, na jehož hvězdnou kariéru by sis až vsadil?

Tím, v jakém stavu se módní branže nachází, ani ne. Cirkulace je strašně rychlá. Říct o některém, že se z něj rodí nový McQueen nebo Galliano, prostě nejde. Já osobně, když myslím čistě na svůj šatník, mám z novějších jmen rád třeba Marine Serre nebo Robyn Lynch, v poslední době mě zaujal taky šperkař Alan Crocetti a, i když nejen, jeho náplast na nos. Ta mi vlastně unikla, což mi trochu líto je.

Máš oblíbence i mezi českými návrháři?

Samozřejmě! I když nejsem typický nositel streetwear, moc se mi líbí, co a jak dělá Honza Černý. Mám velmi rád Zuzku Kubíčkovou, kéž by začala šít pro kluky! Stejně tak Tereza Rozálie Kladošová. Těším se na další tvorbu Aleše Hnátka, mám rád Laformelu, obdivuju sochařství Liběny Rochové, restaurátorství Aloise Ficka… A v neposlední řadě samozřejmě Terezu Vu, kterou rozhodně nevynáším do nebes jen proto, že jde o mou blízkou přítelkyni. Je asi jedinou ve své, tedy AAA lize, která doteď každý kousek, jenž opustí její ateliér, šije sama, a to s veskrze couturierským přístupem. 

Kdy jsi u sebe objevil potřebu se vyhranit oproti tomu, co si přála tvoje maminka, abys měl na sobě a jakými stylovými etapami jsi prochazel? Žádnou nezatajuj! :))

Upřímně řečeno, u nás doma to bylo vlastně trochu naopak. Moji maminku móda zajímala, za socialismu dělala kvalitářku v textilním skladu, tudíž měla přístup i k »podpultovým« materiálům, a uměla parádně šít. Kdyby ses mě zeptal, jaký jsme v obýváku měli koberec, zaboha si nevzpomenu – celé mé dětství byl totiž pokrytý střihy z Burdy a průklepovým papírem. K tomu připočítej strýčka ve Švédsku, který nám dvakrát ročně vozil oblečení ze Západu, a i kdybys mě na fotce ze školky nepoznal, bude Ti jasné, který jsem. Ano, ten v zářivě zelených punčoškách mezi třiceti spolužáky v okrových. Takže k lehké extravaganci jsem byl vlastně vychován. 

A stylové etapy? Opět jsi první, kdo mě nutí se takhle analyzovat, ale dobře tedy… Vnímám asi jen tři. Když jsem v osmnácti přišel do Prahy, přišla sem i Terranova. Do té doby pro mě něco nevídaného, první rok spolykala absolutně všechno kapesné. Potom jsem se začal o módu intenzivněji zajímat a chtěl jsem vyzkoušet úplně, ale úúúúúplně všechno. Takže etapa Lenka Kořínková. Pak mě výrazně cizelovalo přátelství s jedním z mých nejbližších, Lukášem Loskotem. Ten mě posunul směrem k Ricku Owensovi, Borisi Bidjanovi, Garethu Pughovi, Radu Houranimu a podobným – tedy fáze emo. Posledních pár let jsem stabilizovaný, nejoblíbenější barvou zůstává černá, ale už ne v monolitu a už ne každý den. Pořád mám raději věci jednodušší než komplikované, ale úplný minimalista taky nejsem.

Kdy se ti stal styling pracovně osudovým? Vzpomínáš na některé období rád? 

Odpovím prozaicky – když jsem zjistil, že se jím dokážu úplně a příjemně uživit. Což přeci jen chvilku trvalo. Do určité míry i kvůli tlaku mé rodiny, která zpočátku pro tenhle »výstřelek« neměla moc pochopení. Přeci jen se bavíme o době před patnácti lety a obzvlášť pro babičku, magistru farmacie, a dědu, doktora filozofie, byla varianta, že jejich Honzík, premiant třídy a jediné vnouče-vysokoškolák, se bude živit »taháním tašek«, zcela nepřípustná.  

Rád vzpomínám na všechna období! Na ta lepší proto, že byla prostě skvělá, na ta těžší zase proto, že mě naučila mnohem víc než ta lehká.

Když styluješ módu, jak postupuješ? Máš nějaké postupy, o které by ses podělil? 

A Ty chceš konkurenci poradit, jak postavit brand identity značky od A do Z? ☺☺☺ Konkrétní postupy jsou navíc asi všeobecně známé, tak možná jen něco k přístupu – míň mluvit a víc dělat mi mi připadá jako skvělý návod pro téměř každou profesi, fashion není výjimkou. A pak taky, byť za zachování absolutně zodpovědného přístupu, nezapomenout, že nevyvíjíme lék na AIDS ani nezachraňujeme světový mír. Lehkost. Je znát. 

Kde všude vlastně styluješ, když pracuješ, to nejsou jen fotky v časopisech…

Nejsou. Půl napůl s časopisy jsou to i komerční projekty, reklamní kampaně. A mám samozřejmě také soukromou klientelu, jak z řad »anonymních«, tak známých osobností. Jitka Schneiderová a Jana Plodková patří k mým nejvěrnějším a nejmilejším.

Vím o Tobě, že jsi talentovaný i na psaní, jsi pověstný svojí slovní zásobou a láskou k češtině. Kde se to vzalo?

Děkuju, toho si od Tebe obzvlášť vážím. Může za to nejspíš astma a pomalý vývoj informatiky i televizní zábavy. Měl jsem v dětství tak silnou pylovou alergii, že od dubna do října jsem musel být téměř hermeticky uzavřen v pokojíčku. Jedináček, kamarádi lítali po pyly zamořeném sídlišti, Playstation nebyl, v televizi jen Magion a Vega, takže jsem četl. Nonstop. Někdo stavěl bunkry, já čtenářský deník. Ale samozřejmě za lásku k jazyku vděčím hlavně rodičům. Odchovali mě Voskovcem a Werichem, Šimkem a Grosmannem, a Ti si všichni, i když každý jinak, s češtinou hráli rádi. Navíc jsem byl vždycky od přírody zaměřený spíš humanitně než přírodovědně.

Kde hledáš inspiraci, hledáš ji průběžně, nonstop, nebo si ji dopřáváš po dávkách, třeba když prokrastinuješ?

To mluvíš asi o Instagramu a sociálních sítích, a ano, tam se vydávám v těch »hluchých« částech dne – prvních deset minut po probuzení, kdy mám IQ cca 45, u čištění zubů (65), při čekání jakéhokoliv druhu, když sedím v taxíku nebo na záchodě. Jinak ale inspiraci čerpám průběžně a téměř ze všeho. V náladách, pocitech, svém samotném paralelním vnitřním světě, říkejme mu třeba fantazie. V architektuře, designu, v umění obecně. Na cestách, v přírodě, v historii. Moc rád si povídám s lidmi, poznávám povahy – i to je pro mou práci velký zdroj inspirace, byť ne vizuální. A v neposlední řadě i v samotné tvorbě návrhářů, samozřejmě chodím na přehlídky, na klauzury na UMPRUM, rád se poučím o inspiračních zdrojích jednotlivých tvůrců.

A jak prokrastinuješ nejradši? Jaké máš rád filmy, knížky, kulturu?

Asi Tě nepřekvapím ničím zvláštním – poslední rok převládá Netflix, knížky, sport, vaření, které mě naštěstí baví a relaxuje. Za normálních okolností rád chodím na výstavy umění i do divadla. U filmů mám docela široký rozptyl, ty od Larse von Triera patří k mým nejoblíbenějším. Těším se na každou novou knížku Alana Hollinghursta a Iana McEwana, to jsou mí literární favoriti.

Netflix tip, dělej! ☺

Dva! Při scrollování jsem narazil na dosud neobjevenou sekci »Hidden gems for you« a v ní vyšťoural film »84 Charing Cross Road«, romanci z osmdesátých let s Anthonym Hopkinsem, Judi Dench a Anne Bancroft. Tak lyrickou, že kdyby ses mě zeptal, co se v tom filmu děje, budu muset říct, že vlastně vůbec nic. Ale leží ve mně už týdny. A miluju samozřejmě Fran Lebowitz a »Pretend It’s A City«, s tou si notuju, to je můj balzám na duši. 

Prožíváš více ženskou, nebo pánskou módu? 

Vnímám a mám vášeň pro módu coby pro obor užitého umění. Je to jako by ses mě ptal, jestli víc prožívám Venuši nebo Davida. Oba stejně, opravdu. 

Mluvili jsme spolu o tématech jako je ženskost (zženštilost) a mužnost ve stylu, začali jsme připravovat fashion story. Řekneš k tomu více?

Řeknu, ale ne moc. No, jen slepý by si nevšiml, že ženská a mužská móda se v posledních letech přibližují, scházejí, překrývají. Vedle toho ale pořád (nejen) v módě existuje archetypální, až toxická maskulinita – a taky dalších tisíc maskulinit mezi. Chtěl bych jich v naší fashion story pár zachytit, ideálně ve zjevných kontrastech. Víc říkat nebudu, nechme se překvapit. 

Bere si na sebe móda témata, která jí nepatří? Jsou témata, která jsou podle Tebe ve spojení s módou nadužívána, vadí Ti?

Nemyslím si, že by si móda brala na sebe témata, která jí nepatří. Jen se k nim bohužel často vyjadřují irelevantní mluvčí s nedostatečnou erudovaností, s přílišnou osobní zainteresovaností a z ní plynoucím nedostatkem nadhledu, případně s prostou absencí inteligence. Obecně věřím, že módě i závažná společenská témata přísluší a měla by je reflektovat, koneckonců historicky se tak vždy dělo. 

V poslední době mě už vyloženě obtěžuje téma rasové diverzity ve fashion. Debata, která nabrala extremistický spád zbavený veškerého zdravého rozumu. Lynčovat návrháře nebo redakce časopisů za to, že do přehlídky/ kampaně/vydání nezačlenily dostatečný počet modelek té či oné pleti, vydávat kvóty, popírá podle mě veškerou svobodu tvorby. Osobnosti, které se často žádného rasismu nedopouštějí, mnohdy pranýřují advokáti rasismu reverzního. V tom mi dnešní doba připadá zvláštně zvrácená. 

Nakonec to nejdůležitější. Zničil jsi mi život závislostí na nachos a dipech z Marks and Spencer, není ti hanba? ☺

Je! Tím větší, že je to teď úplně tuzexové zboží! Promiň! Ale taky řekni, co tady u našeho focení tak křupalo…! Bony, bony? 

  • Rozhovor: Martin Kermes

DDD