Dnes bych Vám ráda představila návrháře Jana Černého. Tak Honzo, chtěla bych se tě zeptat, co plánuješ ve svém kariérním a osobním životě?

Teď je takové období změn, si myslím. Pracovních projektů mám docela dost a to nejen pro klienty. Momentálně pracujeme s NobodyListen a mým kamarádem Jakubem na takovém docela velkém projektu, zatím teda tajném. Už brzy ale tajný nebude. Dále pracuju na své jarní capsule kolekci. Bude to taková malá, snadno nositelná a dobře kombinovatelná kolekce. Nebude to nutně na show, ale spíš to připravuju na prodej na e-shop, aby bylo co nosit na jaro. 

Aha, jsem si myslela, že kolekci dělat nebudeš, ale nakonec jo? 

Nakonec jo. Bude to jen pár looků, dva až tři. Takové hezké a jednoduché věci na nošení. Show jako takovou nechystám kvůli covidu a kvůli tomu, že ty věci jsou teď dost nejisté. Jsem člověk, který když už na něčem pracuje, tak na tom maká stoprocentně. A ono když fakt nevíš, jestli přijdou lidi, nebo nepřijdou, nebo jestli to bude online, tak se to hrozně těžko plánuje. Proto si myslím, že teď je lepší s tím počkat. 

Vím, že je to tajné, ale prozraď nám, s tím NobodyListen to bude o propojení hudby a módy? 

Ano. Bude to o propojení hudby a módy, ale spíš víc móda. 

A co ty a KARA? Vím, že je to celkem velké téma. Uvidíme to někdy? 

Je vlastně pravda, že jsem ukázal svoji první kolekci na Fashion Weeku, teď v září. Už tehdy moje vize pro tu značku byla komplexnější. Chtěl jsem, aby pro KARU vznikly takové wardrobe věci, které budou nadčasové. Tím, jak ty věci jsou z kůže a kožešiny, tak ty materiály vydrží strašně dlouho. Chtěl jsem, aby to nebylo zbytečně sezonní, ale nadčasové, jednoduché a moderní i za 10 let. O to mi šlo, proto jsem se to snažil ukázat hned na první prezentaci, kterou jsme udělali. Ale bohužel to dopadlo, jak to dopadlo, s tím, že teď není úplně lehká doba. KARA to bohužel nezvládla. Já se o ni ale na druhou stranu nebojím. Už teď se vedou docela boje o to, kdo ji koupí. Myslím si, že určitá éra skončila a chce to novou vizi. Ale mně to nepřijde nějak hořké, spíš naopak jsem rád, že se to stalo. Naučilo mě to spoustu věcí a myslím si, že jsem odvedl dobrou práci. Budu na to rád vzpomínat. Prostě to nebylo napořád, protože nic není napořád. 

Inspirovalo tě to v něčem do budoucna? Ať už třeba ve volbě materiálu? 

Já už jsem zkoušel před časem něco koženého do svých shows. A baví mě to, ten materiál je fakt super. Takže určitě jo a určitě s tím chci pracovat i nadále. Navíc v Česku a na Slovensku jsou fabriky, které ti tu kůži moc hezky zpracují. Takže ono se to tím de facto nabízí. Vždycky mě bavilo pracovat s něčím, co dokážu sourcovat tady v okolí. Je to ta další přidaná hodnota, pro mě i dost významná v tom, co dělám.

O čem bude nová kolekce? 

Když se připravuje kolekce na show, tak je to dost obsáhlé. Třicet looků, to je strašně moc věcí! Pak je fakt důležité si určit ta pravidla hry, dost si vytavit nějaký koncept a řešit do detailu, jak to všechno bude. Ale tady u té minikolekce, kterou chystám, si dám po dlouhé době úplně volno. Udělám kusy, které bych mohl udělat jako solitéry, ale nikdy předtím jsem je neudělal, protože mi zrovna nezapadaly do konceptu, na kterém jsem zrovna pracoval. Nová kolekce se spíš vrací k věcem, které mě samotného baví. Taky ale k mým úplně raným věcem a tvorbě, kterou vidělo mnohem míň lidí než teď. Dřív jsem si hodně pohrával s dekonstrukcí, třeba takové visící a přepínací džínsky. A to mě vlastně vždycky hrozně bavilo. Pak to začal dělat Y/PROJECT a začal to dělat VETEMENTS, no a samozřejmě to vždycky dělal Margiela. Ale já jsem si s tím hrál už na výšce, když ještě Y/PROJECT neexistoval. Takže mi to přijde takové vtipné se k tomu teď vrátit. V těch úplně nových souvislostech a s tím že ty značky už to dělají, v čem já to udělám jiné? Na druhé straně to nebude o tom, že bych nějak vykradl tu značku, protože budu čerpat ze svého vlastního archivu, který byl ještě dřív. 

Mohl sis vybrat jakékoliv umělecké zaměření, proč jsi zvolil zrovna návrhářství? 

Pocházím z docela malého města, Hodonína. Tam to nebylo moc představitelné, že bych v životě dělal něco kreativního. Studoval jsem gympl a všechno tak trochu vedlo k tomu, buď být lékař, nebo učitel, maximálně architekt. Nad tím jsem se nějak zamýšlel. Vždycky mě bavily kreativní věci a jak jsem byl na gymplu, tak jsem si říkal, že by mě mohla bavit ta architektura. Ta mě vlastně baví doteď a je mi z ať už užitého umění, nebo z designu tak nějak nejblíž. Pak jsem si uvědomil, že nemám trpělivost na to stavět baráky. Než bych postavil jeden barák, tak to bych se zbláznil! A pak, když mě na té střední začala bavit móda, tak ve čtvrťáku už se to konečně rozlousklo. A to byla opravdu shoda náhod a okolností, které jsou trošku mezi nebem a zemi! Ale prostě se to stalo, tak jsem začal makat a chystat se na přijímačky. Nakonec jsem to dotáhnul a dostal jsem se do Zlína. A jsem docela rád! Tu kolekci uděláš relativně rychle, určitě je to rychlejší než ten dům, když ho stavíš. 

Ale tak ta architektura se ti bude zrovna docela hodit. Koupil sis teď byt, budeš se v tom nějak realizovat? 

Ano, to je teď projekt číslo jedna. Vlastně to, že ho musím celý přestavět a vybavit, to mě hrozně baví! Takže můj Instagram je teď plný interiéru a architektonických studií z Portugalska, ze Španělska a z celého světa. Takže nasávám a sleduju, co teď a kdo dělá a co je mi blízké. V té architektuře a designu je strašně moc směrů, které si musíš vlastně tak nějak vytřídit a najít si ten svůj, který je ti nejblíž. A pak ho ještě modifikovat. Tak ten už jsem si našel. Zjistil jsem, že mě baví takové čisté galerijní prostory. Vlastně neplánuju mít parkety, ale chci mít čistou a jednolitou podlahu. Chci používat hodně přírodní kámen a mít všechno hodně světlé. Jedna celá stěna do koupelny bude z mléčného skla. Pak budu řešit nějaké dekorace. Nábytek může být barevný, ale ten základ chci mít jako čistý canvas, který se dá potom různě měnit. Jakože třeba vyměnit sedačku, nebo stůl. Bude to docela změna. Ten byt je původně secesní, má dřevěné parkety a ta obrovská okna. Takže hodně se to celé vyčistí. 

Teď máš ateliér spojený s bytem. Bude se ateliér někam přesouvat? 

Přesně tak, zrovna hledáme nové prostory.

Jak bys popsal svůj osobní styl? 

Mám pocit, že k těm věcem vždycky potřebuju cítit nějaký spojení. Baví mě, když ta věc odráží nějakou éru, kterou mám rád. Ovšem to nutně neznamená, že to musí být drahé jako od nejslavnějších designérů. Moc mě baví takové ty éry, jak měl třeba Raf Simons a Calvin Klein. Doteď je to nepřekonané. Vzniklo to před pěti šesti lety, což je úlet! To už je tak dávno! Ty věci jsou ale pořád strašně moderní. Svým způsobem jsou trochu nudné, ale to je tím, že nemůžou být úplně výstřední a ultra módní, jinak by přestaly bavit. Proto doteď jsou tak krásné! To je i ten svetr vlastně. Mám ho právě z té doby a vůbec nestál majlant. Dokonce byl ještě z nějaké levnější edice, snad z Calvin Klein Jeans, která v sobě měla jeho rukopis. Ale mám ho strašně moc rád, protože je v tom jeho odkaz z té doby.

Co ty a barvy? Chodíš převážně v černém? 

Chodím dost v černé a vlastně bych docela chtěl chodit v barevných věcech. My jsme se o tom bavili s Janou Kapounovou. Říkala mi, že nemůže nosit černou, protože jí to zvýrazní ještě víc rysy. Prostě potřebuje ty svoje tlumené barvy. To jsem si říkal, že super, to by mě taky strašně bavilo. Ale můj šatník není tak obří a rozsáhlý. Myslím si, že když chceš nosit barvy, tak musíš mít těch barev víc a celkově víc odstínů, aby se to dalo dobře kombinovat. Takže černá s černou vždycky nějak funguje, jen vytváříš nějakou siluetu – třeba širší nohavice a užší triko, anebo opačně. S barvami je asi víc práce. Bude to trošku moje lenost, nebo moje postižení, že ty hadry dělám dennodenně. Takže vlastně to, co mám na sobě, už nechci až tak moc hrotit. Je pravda, že když jsem ve studiu, kde mám na stole pět různých odstínů různých barev a všech možných vzorů látek, tak potom už nemám pocit, že bych chtěl mít dalších dvacet odstínů na sobě. Takže pro tu práci jako takovou to dává smysl být fakt v čistém oblečení. Ono tě to pak nijak neruší a vlastně tak trochu zmizíš a víc se soustředíš na tu věc, kterou zrovna děláš. 

Street nebo High Fashion? 

Asi tak trochu mix. Mě docela baví ty dva světy propojovat. Dělat tohle v dnešní době, to je docela exciting! Líbí se mi propojovat workwear, neboli uniformy s elementy z High Fashion, ať už jsou to drahé a náročné techniky, jako jsou třeba výšivky, nebo pokrystalizování věcí a tak. A to mi přijde jako vzrůšo! Takže mixovat, to je pro mě vždycky zajímavější.

A co ty a Louis Vuitton? Tys byl u něj na stáži, což je sen každého mladého návrháře. A tys tam šel hned po škole? Jak tě to ovlivnilo a co ti to dalo? 

Bylo to super, doteď na to vzpomínám jak na pohádku. Ten pocit jsem měl po celou dobu, když jsem každý ráno vycházel z bytu v Paříži a šel do ateliéru. Nebyla tam ani jedna věc, o který bych řekl, že stála za nic. Všechno tam bylo výborné a byl jsem tam zrovna jaro/léto, takže Paříž byla nádherná a počasí bylo úplně super! Celý ten tým designérů a kreativců jsou strašně milí lidé a hlavně profesionálové. Na to pak trochu narážím v Česku, protože necítím ten drive, takový, jaký bych chtěl. Říkal jsem si, že to je možná nějaký můj osobní problém, že jsem moc náročný. Tam jsem ale viděl ještě víc náročnější lidi, než jsem já. A tam to tak vlastně bylo. Bylo to docela drsné a opravdu se pracovalo od rána do noci. Byla to super zkušenost. Bylo to krásné si na ty věci šáhnout a pracovat na nich taky. Designéři nás pustili fakt hodně blízko k tomu procesu navrhování. Dělali jsme rešerše, inspo, vždy jsem pomáhal při fitingu – oblékal modely a hlídal, aby měli všechno, co je potřeba. Byl jsem vlastně u toho, když Virgil Abloh styloval tu show do australského VOGUE, byla tam i Christine Centenera, byl tam Edward z VOGUE UK, ten si myslím, že psal texty. Pak se tam najednou objevila Gigi Hadid, která se přišla podívat za Virgilem. Já jsem tam jen tak stál v té místnosti a říkal si, ok, v pořádku. Byl jsem tam půl roku, od března do konce září.

Zažil jsi vlastně tvorbu celé kolekce, když jsi tam byl celou sezonu. 

Přesně tak. Ono to vlastně nebylo tak dlouho. Začal jsem v tom březnu a v červnu už jsme měli show. Ještě před show, když už jsou ty věci odevzdané do fabrik a vyrábí se, tak už se začíná před kolekcí. Takže to byly vlastně ty tři týdny před show, kdy většinou designéři a všichni kolem drtí tu přehlídku a snaží se dodělat všechno, co můžou. Oni už to ale měli odevzdané ve fabrikách a mohli se naplno soustředit na před kolekci. Po show byl den volna a pak se začalo odznova. 

Objevil jsi tam něco, co jsi nutně potřeboval? Něco, co musíš nutně mít? 

Z těch produktů jich pár bylo. Chtěl jsem takové ty typické rukavice, co udělal Virgil pro Louis Vuitton, ty pracovní, úpletové, jak mají pogumované puntíky. Tak když jsem odcházel, tak jsem se zeptal designérky z accessoires, jestli bych si jedny mohl vzít na památku. Ona mi to povolila, ale s tím, že nesmím říct, že mi je dala. Takže jsem je ukradl a mám je u sebe! (smích) Na rozloučenou jsem dostal boty a tašku. Bylo to fakt hezký, doteď jsme s těmi designéry spolu v kontaktu a mám ty svoje památky. Mám tenisky, které vlastně ani nešly do prodeje. Je jich dohromady asi jen dvacet kusů na světě. Takže mám takové krásné věci, co jinak vůbec nebyly a nejsou. 

To mě svádí se zeptat, sbíráš něco kromě tady rukavic a bot? 

Nevím, jestli úplně něco sbírám. Myslím si, že jsem spíš takový, že mi záleží na tom, v jakém prostředí žiju a pracuju. Jak jsem víc vizuální člověk, tam mě hodně ovlivňuje to, v čem jsem. Vždycky se snažím mít hezký prostor okolo sebe. Tak by se spíš dalo říct, že sbírám zajímavý nábytek. Nebo že sbírám zajímavé doplňky. Třeba obrazy, ale neznamená to, že jich mám třicet. Když mám možnost si někoho vybrat, nebo si někoho koupit, tak to udělám rád. Vnímám to jako super věc, která pak pozitivně ovlivní můj výkon. Stejný je to s tím bytem. Nedá se úplně říct, že bys sbírala dlaždičky do koupelny. Ale zároveň je to pro mě teď úplně největší vášeň! Vybrat si ty ideální věci do toho bytu. A mám takových pár kousků z oblečení. Moc mě třeba baví Maison Margiela. Pokud člověk nezná celou tu úžasnou historii s tím spojenou, tak si bude myslet, že je to jen nějaká věc ze sekáče. Což mi přijde super, protože ti, co ví, tak ví, ti, co neví, tak to ani vlastně nepoznají. A mám hrozně rád Tabi Boots. Mám teď dvoje a asi bych si ještě pořídil další. Přijdou mi super. Fascinuje mě to, že tady v Česku je skoro nikdo nenosí. Je fakt, že ve Vuittonu všichni designéři nosili Margielu a taky hodně Helmuta Langa. Tabi Boots si myslím, že měli z těch desíti designérů tak čtyři. Myslím si, že ta Margiela je pro insidery jednou z nejoblíbenějších značek a že je to taková hrozně příjemná věc na nošení. Kromě teda těch Tabis,

Tak teď už víme, jak si stavíš svůj byt. Teď nám ale prozraď, co tvůj šatník? 

Reálně si teď stavím i šatník, což je taky vzrůšo! Chci to mít jako takovou malou walk-in šatnu. Bude to strašně mini, protože ten byt je relativně malý. Ale bude tam. Jinak se oblíkám dost podobně každý den. Vezmu si vždycky nějaký triko, pak vyberu nějaké kalhoty a podle toho jaký, tak si dám buď svetr, mikinu, nebo crew neck. Když mám náladu, tak si dám nějakou košili nebo overshirt. A pak je to dost o botách. K neutrálním věcem mě baví zajímavé boty. Díky originálnímu střihu, jako jsou třeba ty Tabis, se to neskutečně posune. Celkem rád nosím šperky. Žádné ale teď na sobě nemám. Moc rád nosím naši kolekci, kterou jsme udělali společně se šperkařem Ondrou Stárou. Takže docela nosím prsteny a docela často korále na krku. Dneska jsem si je ale nějak nedal, protože jsem vlastně ani nevěděl, že budeme natáčet.

Kdybys musel hned teď někam odjet, kterých pět kusů oblečení by sis vzal s sebou? 

Strašně často nosím staré Levisky, takové černé washnuté. Koupil jsem si je v sekáči v Paříži, když jsem tam byl právě. Jsou to ty starý 501, které jsou z toho pevného materiálu. Jak už je někdo nosil, tak jsou změkčené a jsou super. Já si je vždycky zezadu zastrčím do ponožek. To je vlastně taková moje věc, že si všechny kalhoty zastrkuju zezadu do ponožek. Takže ty bych si vzal určitě. Potom bych si určitě vzal svoje triko, protože ho nosím každý den. Pak bych si vzal obrovskou parku od Rafa Simonse. Udělali takové obrovské černé parky, které jsou jako snowboardové bundy víceméně. Tak to je, abych přežil v zimě, protože mi je všude docela zima. Asi bych si vzal i svůj svetr z KARA a pak bych si vzal jeden prsten, aby se neřeklo. 

Jak postupuješ, když tvoříš a kde bereš inspiraci? 

Ono to je dost klišé odpověď, ale vlastně všude. Ten rukopis, který si myslím, že už mám, tříbím pořád. Ten je potřeba objevit v sobě, odkrýt ho a zjistit, co je tobě tak nějak přirozené, to tvoje. Potom ať už sáhneš na cokoliv a na jakékoliv téma, na jakoukoliv inspiraci, tak tím bude ta práce ovlivněna, to je jasné. Ale vždycky v tom bude ten tvůj rukopis. Takže já beru tu inspiraci opravdu všude. Někdy de facto vyfotím na chodníku, nebo na silnici, když je nasprejovaný nějaký tvar, který mě zaujme, nebo když vidím dobrý film, tak si to napíšu. Docela si píšu věci do poznámek do mobilu, protože jinak všechno zapomínám. Pak předtím, než jdu dělat nějaký projekt nebo nějakou kolekci, tak si k tomu sednu, projdu si ty poznámky, projdu si všechno a pak si vždycky vzpomenu, na co přesně jsem tehdy myslel, když jsem psal nějaká ta dvě slova nebo větu. Snažím se to nějak editovat a vytřídit do toho tvaru, aby to dávalo smysl jako celek. Potom ale stejně hraje větší roli ta tvoje hlava a ten rukopis. Protože červenou bundu bychom každý udělali úplně jinou, nebo kolekci inspirovanou secesí bychom každý udělali úplně jinak. Takže mi to přijde pak takový zásadnější a možná i důležitější než ta inspirace. Ta inspirace je spíš taková dobrá věc na to, jak o kolekci mluvit. Je to pak srozumitelnější pro veřejnost, pro lidi si myslím. Hlavní je najít si ten rukopis, něco, co tě baví dělat a co tě hrozně těší, protože tě to musí těšit. 

Cítíš se někdy ve své tvorbě nejistě? Potřebuješ někdy slyšet i názor někoho jiného?

Občas to tak je, ale musím říct, že jsem jeden z těch lidí, co ví, co chce. Už jsem se nějak sám v sobě ujistil a většinou to, co mě napadne, je OK. Často se to ale dá ještě posunout, tak se spíš vždycky tak nějak brzdím udělat hned tu první věc, která mě napadne, protože vím, že se to dá víc promyslet a udělat to ještě líp. No a potom se o tom často bavím s kamarády, nebo s blízkými. Třeba s Matyášem, to je můj dobrý kamarád, na kterém vlastně ty věci fituju. Tam se to tak přímo nabízí, protože na něj ty věci vždycky obleču. Je to takové přirozené, řekneme si, jak to sedí, nebo nesedí, jak se v tom cítí, jestli mu to přijde dobrý. No a co si o tom myslí a tak. Navíc on zná moje věci fakt dobře a nikdy neřekne takovou tu věc úplně z cesty. Takže občas se zeptám, protože je to někdy super se o tom s někým pobavit. Podle mě ale ten hlavní input tam vždycky musí být od tebe.

Jak moc ti záleží na tom, aby ta věc byla nositelná?

Nevidím vůbec smysl vyrábět věci, které pak nefungují na těle. Měl jsem to tak vždycky. Vím, že na škole, třeba na Umprumce, fakt ta děcka dělají věci jako objekty. Jsou to ale dost nenositelné věci. To je dost jakože chtěné v těch prvních ročnících. Myslím si, že to je jedna ze správných metod si tím projít, protože tě to úplně osvobodí od toho, jestli to někdo umí nosit, nebo ne. Takže uděláš prostě takovou krabičku a vůbec nemusíš před někým obhajovat, že to nesedne. Schová se to za extravaganci. Tím jsem si taky prošel, takže vím, o čem mluvím. Rozhodně nepomlouvám studenty a ani vedoucí Umprumky, ale je to tak nějak jedno s druhým trošku. Nikdy jsem si tím tak úplně neprošel, jelikož mi vždycky dávalo smysl udělat oblečení, ve kterém se můžeš hýbat. Neříkám ale, že vždycky všechno bylo pohodlné. Samozřejmě to je druhý aspekt, že na show uděláš věci, které musí plnit ten vizuální účel. Takže ne nutně všechno musí být ultra pohodlné. Spíš jde o to, aby pak ty prodejní věci byly pohodlné. Ale já v tom určitě vidím smysl. Je přece hezké, že to budeme moct nosit a ne jen se na to dívat.

A teď k dalším změnám ve tvém životě. Ty sis pořídil psa? 

To ti řeknu, to jsem ještě nikomu neříkal. Mně se totiž během dvou dnů stalo to, že ve čtvrtek jsem si jel pro nové auto, ten svůj Lexus celý polepený tím mým vzorem a ten stejný den jsem podepsal kupní smlouvu na byt. No a druhý den na to, tím svým novým autem jsem jel pro toho psa. Takže během dvou dnů se na mě nejednou sesypal celý dospělý život, který si jen dokážeš představit! Ty první dny mi z toho bylo blbě, ale teď už je to dobré. Už se to spravilo. 

Je to velká zodpovědnost a není snadné to skloubit s prací. Přemýšlel jsi nad tím dlouho? 

Ten pes vyžaduje dost času a ten čas teď dostává. Chtěl jsem ho vždycky, ale tak trochu jsem bojoval s alergií. Dodnes úplně přesně nevím, na co mám alergii. Buď je to srst, nebo něco jiného. Tak jsem začal hledat hypoalergenní plemena a našel jsem si basenji. Je to africký primitivní pes, hrozně starý plemeno, ještě z Egypta. Jsou vyobrazený na těch nástěnných malbách s Faraony. Basenji nemají podrost, proto skoro nepelíchají a nepouští chlupy. Je to docela vzácné plemeno, neboť jich není nějak moc v Česku. Stala se mi taková náhoda. Ten večer, kdy jsem si řekl, že jsem konečně víc doma a že kdy jindy než teď je ta správná chvíle na štěně, tak jsem napsal do tří chovných stanic. A z té jedné mi hned ten večer odepsali, že se jim uvolnil jeden pejsek, že si pro něj nemůžou dojet z Polska kvůli covidu. Oni jinak bývají hodně dopředu zamluveni. Tento ale najednou byl volný zhruba za měsíc. Takže do měsíce jsem se tak tak připravil. Načetl jsem si a nasledoval videa, jak dobře vychovat psa, jak dobře se o něj starat a už jsem si pro něj jel. A je to super, musím říct. Vůbec to nevnímám jako nějaký limit, nebo nějaké omezení. Naopak v tom bytě máš najednou větší život. Hlavně nevím, čím to je, možná že se mu hodně věnuju, ale i povahově ten můj Tabi (jmenuje se podle bot) je strašně inteligentní. Už teď ve třech měsících rozumí povelům. Je to super pozorovat, jak rychle se učí a vyvíjí. A ještě k tomu je strašně roztomilý. Takže tak. No a taky mě to překvapilo, jak rychle jsem se k tomu rozhoupal. Asi jsem tak trochu chtěl nějaký další druh disciplíny. Já mám hlavně tu pracovní, ale některé dny se skoro až proflákám, až si říkám: „No tak, C’mon!“ A tohle je úplně jiná zodpovědnost, protože už to je zodpovědnost nejen pracovní, ale zodpovědnost za něco živé. Za něco, co bez tebe by fakt nebylo, kdyby ses o něj nepostaral. Já ho můžu vzít kamkoliv s sebou, protože je fakt v pohodě. Kdyby byl tady, tak mi spí na klíně. A když ho nechám doma na nějakou kratší dobu, tak prostě spí v pelíšku.