Tak dneska tady přivítáme Janičku Plodkovou. Jani, jak ty ses stala herečkou?

Jsem z Jičína. Bylo to tak, že když mi bylo kolem 12 let, tak mě mamka dovedla do centra pro děti a mládež, K klub. Bylo tam několik kroužků a možností, jak se talentově uplatnit, nebo se zabavit ve volném čase. Je pravda, že každý rok jsem střídala různé kroužky. Myslím si, že rodiče už z toho byli docela nešťastní, že nevydržím ani u jednoho. Dokonce tenis jsem skončila po půl roce, aniž by to naši věděli. Mysleli si, že tam chodím pravidelně, až jednou mě mamka načapala u kamarádky doma místo tenisu, kde jsem ležela v mokrém oblečení, protože jsem spadla do kašny. Takže, našla tady ten K klub, ve kterém byl dramaťák a dovedla mě tam. Martin Zajíček, který ho vedl, taky vlastně herec a jeho dcera Tereza Grygarová hraje v divadle v Brně, slíbil, že si mě poslechne a podívá se na mě, jestli mě vezme. Musela jsem něco zazpívat a vím, že mi Martin řekl, že strašně mňoukám. Mluvila jsem totiž hrozně potichu, ale stejně mě vzal. No a jak jsem tam začala chodit, tak když jsem byla v 8. třídě, Martin za mnou přišel a zeptal se, jestli to nechci zkusit na konzervatoř. Tak jsem si řekla, že klidně, a začala jsem se připravovat na přijímačky. Nakonec jsem se z nějakých 130 dětí dostala mezi 29. To už byl takový znak toho, že jsem asi na dobrý cestě. Ale tohle jsem tak neřešila, protože nakonec mě stejně nevzali pro údajně nízký věk. Kdo ví. Mně bylo 13. Je pravda, že jít do Prahy by asi nebylo úplně ideální kvůli nějakému psychickému základu. A tak jsem zůstala v Jičíně a šla na gympl. To už jsem si říkala, že se budu připravovat na DAMU, na JAMU. Takže ta cesta už byla tak nějak ložená, ale neměla jsem pocit nějakého nátlaku. Prostě jenom tak jsem se připravovala a říkala si, buď to, anebo nic. No a nakonec to vlastně vyšlo hnedka do Brna, na JAMU. Tím se to tak všechno spustilo. Po JAMU jsem byla půl roku v dětském divadle Polárka v Brně. Pak jsem šla do Prahy na půl roku na Fidlovačku a pak z pracovních a osobních důvodů jsem se vrátila do Brna na 5 let do HaDivadla. No a pak vlastně přišel „Protektor“ a bylo to takové lano do Prahy. To jsem si říkala, že v Brně už 9 let, dobrý, děkuji a je čas se posunout dál. Ono se to tak hezky samo skládalo, a myslím si, že se takové věci naplánovat nedají. Ale zároveň si myslím, že když opravdu něco chceš a dáš tomu všechno, ale nemyslím jako jít přes mrtvoly, to v žádném případě, tak je v tom nějaká taková lehkost toho, i ta radost toho, že to ráda děláš. Tak nakonec se ty věci v tomhle životě nějak poskládají.

Řekni nám, co teď chystáš? Točíš nějaký film?

Teď je na to taková komplikovaná doba. Je to komplikované pro všechny, ale už jak jsme si zvykli na to, že ten covid tady je, tak samozřejmě divadla nejedou oficiálně, ale my se snažíme v Divadle Na zábradlí neustále něco připravovat. Zrovna teď jsme veprostřed zkoušení Ztracené iluze od Balzaca, režíruje to Honza Mikulášek. Takže do půlky května to chceme dodělat se vším všudy a potom prostě počkáme, než nás pustí. Jinak máme v šuplíku další dvě inscenace, tak se bude zkoušet ještě jedna další. Takže divadlo jede furt na plný obrátky. Vlastně je to takový zvláštní proces, zkoušet do šuplíku. Přece jen chybí takový to, když se blíží premiéra, tak se opravdu rozjedeme na plné obrátky a najednou ta hlava funguje úplně jinak, je v tom trošku stresu, takový jako mírný adrenalin, který nás posouvá ještě k lepším a lepším nápadům. A vlastně to jede, jede, jede a vypustíš premiéru a vydechneš. No a my jako zkoušíme, zkoušíme, ale ten bod toho vydechnutí tam prostě nenastane. Nastane to třeba až v září, když to půjde. Tak je to takový zvláštní, ale jsme rádi, že něco takového vůbec můžeme dělat. Že se můžeme potkávat a tak. Jsme testované divadlo. Každý týden. Já teda teď ne, teď jsem hájená na nějakou dobu. Ale jinak, točili jsme s Radkem Bajgarem Teorii touhy. Taky se chystá natáčení s Jirkou Havelkou, když to všechno vyjde. Bude dělat svůj nový film. Takže plány teď nějakým způsobem běží. Ale to, co mě vlastně ten rok s tím covidem naučil, je to, že plány jsou sice fajn, ale nikdy nevíš, co se nakonec stane. Že jo, dobrý, čekají na mě hezký věci a doufám, že klapnou. A když ne, tak to prostě zaopatřím jinak.

Tak to zní pozitivně, tak to se máme na co těšit všichni. Jelikož jsme Fashion blog, tak se tě chci zeptat, co ty a
móda? Jaký je tvůj styl?

Jsem se nějak uklidnila. Když si vybavím období, když jsme začínali spolu s Filipem, tak když vidím ty fotky, tak si říkám, že to není možný! Hodně jsme jeli Vivienne Westwood. Hodně extravagantní modely! A teď, postupem času, asi je to tím věkem, tak najednou už to jako nejde. Už se snažíme oblíkat jednak, abychom se v tom cítili, a aby to víc vyjadřovalo nás. Asi mám pocit, že už začínáme být trošku dospělí. Takže podle toho to tak i vypadá. Můj šatník se tak nějak ustálil v barvách, jako jsou bílá, béžová, jemně šedá a občas nějaká jemná barva světle růžová. Černá samozřejmě taky, ale už tolik ji nenosím. Tak se to tak nějak vystříbřilo. Mám ráda, když je tam vždycky nějaký zajímavý střih. Že třeba sako, který má širší ramena, nebo nějak jinak vypadající kalhoty, který zdůrazní pas, ale zároveň jsou volné. Musí tam být nějaký akcent, který to oblečení pozdvihne. Takže je to takový minimalismus. V tom jsem se ustálila. Já vlastně chci, aby mě lidi vnímali tak, jak jsem já. No a to, co je kolem, je vlastně jenom takový doplněk. Takhle se cítím dobře. Teď jsem objevila značku Frankie Shop. Jeden obchod mají myslím v New Yorku a druhý v Paříži. Mám odtamtud tyhle gatě. Teď hodně jedu takové volné kalhoty, jednoduchý trička a k tomu dost střihově výrazná saka, ale ne nějak extravagantní. Tak to se mi hodně líbí. Z českých návrhářů mám pořád nejradši Jakuba Polanku. To je zrovna tenhle šátek. Ten mi Jakub dal, protože od něj mám ještě další dva kousky ze stejného materiálu. Jeden je něco mezi svetrem a mikinou a další je tak trochu kabátek, taky zajímavě střižený. Je to hrozně příjemný a líbí se mi to i barevně. Už když to vyrobil, tak jsem mu psala, že bych to ráda měla. Pak mám ráda Kateřinu Geislerovou. Líbí se mi její střihy a teď ty barevnější inovace, co ona má. Takže jsou to takové dvě moje stálice. Jinak těch návrhářů je tady spoustu. Něco se mi líbí od Zuzky Kubíčkové, LAFORMELA, třeba šaty. Ne že bych něco úplně takhle měla přímo od nich, ale hrozně se mi to líbí. Myslím si, že jednou přijde ten čas, že si od nich něco pořídím. Nebo Josefina Bakošová. Mám to podobný jako s hudbou. Vždycky jsem měla trable si koupit celý cédo, protože se mi třeba líbila jen jedna, nebo dvě písničky. Tak to mám i s módou.

Jak se o sebe staráš a jak odpočíváš?

No ono se to vlastně nezdá, ale jsem docela línej člověk. Jako pracovitá jsem, ale co se týče sebe, opravdu nejraději odpočívám. Takže, abych já pro sebe něco dělala, pro svoje tělo, je to mnohem náročnější. Ale je pravda, že se snažím to tělo hodně poslouchat. V tuto chvíli si dopřávám soukromí masáže, jelikož to ještě pořád neotevřeli. Často se mi totiž ozývají záda. Když to šlo, tak jsem svého času chodila k Radku Lacimu. Už se nemůžu dočkat, až zas k němu půjdu, protože mi vyhovuje jeho styl cvičení. Nedrtí mě, i když vlastně zároveň jo. Je to něco jako fyzio cvičení. Vybere pro mě cviky na míru, které mi posílí přesně to, co já posílit potřebuju. Ať už jsou to svaly na nohou, nebo právě záda, krk a všecko mi to dá dohromady. To cvičení s ním mě hodně bavilo. Teď teda nic. A jinak se ráda projedu na kole, ale tak jako hezky a příjemně. Takže, jak bydlím na Vinohradech a práce mám dole u řeky, tak dolů sjedu, ale už nevyjedu nahoru. Haha. A pak to kolo nechci, protože to je strašně těžký. Na to mám ještě čas. Pak máme chalupu v Krkonoších. Filip tam třeba jezdí na kole. No a já vyjedu kopec a už chci zpátky na chalupu. Takže se mnou je to fakt těžký. Chudák Filip. Ale ráda chodím. Ovšem ne, jakože si vezmu krosnu na záda, ale na výlet se projdu. Takže já jsem taková přesně paní radová. Přesně takhle funguji fyzicky. Ale tak nějak, jak poslouchám, co tělo říká, tak se mu to snažím vždycky dopřát.

Máš oblíbená místa v Praze? Třeba kavárny, kam ráda zajdeš?

No vlastně nejradši to, co je blízko mě. Z kaváren, tak tím, že bydlím na Vinohradech, tak ke mně je nejblíž Kaaba. Tam si ráda zajdu na kafe, anebo pro něco dobrého. Teď tam mají třeba skvělý čerstvý chleba s vajíčkovou pomazánkou. To miluju. A pak docela blízko Jiřáku, teď jak se rozjíždějí trhy, tak to je moje oblíbené místo. Pro mě, a myslím si, že i pro Filipa, nejlepší sushi v Praze je Yamato. A to bez pochyby. Pokud si chcete jednou za čas dopřát opravdu dobrý jídlo, tak to jedině tam. Takže to jsou oblíbená místa. Pak mám ráda v centru, když jdu na Kampu, tak se stavit na kafe v Savoyi a pak na Petřín. Tam mám ráda takovou rodinnou kavárnu Caffé Vescovi. Nebo na Kampě u Wericha ve Werichově vile.

A co zahraničí? Kam ráda jezdíš?

Je fakt, že jsme ještě pořádně neprocestovali Asii, ale jakože vůbec. Nejdál jsme byli na Maledivách, ale to už je dávno. Většinou máme projetou Afriku, kde jsme byli v Jihoafrické republice, Namibii, Tanzanii a na Madagaskaru. A ještě mám poslední bod, který bych si ráda splnila, a to je buď Rwanda nebo Uganda. Podle situace Macoreli, to je můj velkej sen. A pak milujeme Střední Ameriku a Jižní Ameriku. Takže tam bych se ještě ráda vrátila. Ekvádor, Peru. V Ekvádoru jsme byli, a to mám hrozně ráda. Kostarika je úchvatná! Ještě mám další cíl, to jsou sekvoje. Sequoia Nation Park v Americe. Že bychom projeli ty parky, jenomže to je hrozně těžký naplánovat, protože většinou v létě, červenec, srpen, je to nesmysl. Je tam hafo lidí. A během roku, kdy já jsem v divadle, nebo nějaká práce, tak nemáme úplně tu možnost se tam dostat. Většinou máme volněji skrz zimní měsíce, ale tam je zas hodně sněhu, tak to taky není ideální. Takže uvidíme. Ale je pravda, jak jsme teď doma leželi s covidem, tak jsme se hodně dívali na dokumenty. Teď nám tam svítí Tahiti, ale to je tak strašně daleko, že to jsou jenom takové sny. Tak uvidíme, jak se to otevře a kam budeme moct jet.

Vím, že s Filipem děláte teď takový projekt, stodolu. Povyprávíš nám o tom?

No, vlastně je to takový statek, na kterém je stará chalupa a k tomu ještě stodola a tu teď předěláváme. Díky covidu se to bohužel celý prodlužuje a prodlužuje. Takže furt jsme tak nějak na začátku, ale už máme krásnou střechu a tak. Hotový to ale bude až za několik let. Je vlastně pravda, že máme kam jet, což je skvělý! Milujeme tam ty západy slunce, sledujeme je opravdu každý večer. Pak mám ráda, když je teplejší počasí, že ráno vstávám se světlem. A jít bosa po louce, to je prostě zážitek!

Co máš ještě ráda? Baví tě knihy?

Mám hrozně ráda knihy, které jsou spojené s historií. Spíš takové historické romány, které ale vycházejí ze skutečných událostí. Teď jsem přečetla „Poslední palác“. Napsal to kdysi bývalý americký velvyslanec, který pobýval v Petschkově vile. Posbíral veškerý materiály o životě Otty Petschka a jeho rodině a taky, jakou zajímavou historií procházela celá ta vila. Takže tyhle věci mám ráda. No, anebo když psala Cecilie Sternbergová knihu „Cesta“ o svém životě a jak museli utíkat z Československa. Tak tyhle ty věci mě strašně baví. Z časopisů, tím, že mám ráda zahradu, tak si pravidelně pořizuju „Naše krásná zahrada“, někdy „Chalupáře“. Občas si koupím i časopis Heroine, protože tam jsou velmi zajímavý články. Ale to většinou jenom, když tam je něco velmi zajímavého. Co se týče zahrady, tak to jedu pravidelně. To jsem tě moc nepotěšila, co? (smích)

Pojďme se vrátit ke tvému stylu. Řekni nám, kde hledáš inspiraci? 

Je pravda, že na Instagramu jsem si našla jednu slečnu, nebo modelku, která má styl, který se mi docela líbí. Ona na to má samozřejmě ideální tělo, dlouhý nohy a štíhlý pas, a tak. Takže ty fotky vypadají úchvatně. Tak nějak vlastně kvůli ní jsem objevila „Frankie shop“. Obchodní řetězce většinou vždycky vypíchnou něco, co se nedá nosit několik let za sebou. „Frankie shop“ to právě nedělají. Proto jsem to dost omezila a kupuju si věci, o kterých vím, že budou nositelné za rok, za dva, za deset, pokud z nich nevyrostu.

Slyšela jsem, že pleteš? Jak ses k tomu dostala?

Nudou. Protože jak byla ta podzimní, tak já už jsem fakt nevěděla coby. Zahrada už začala pospávat a už tam nebylo co dělat, tak jsem přišla na to, že si musím vymyslet něco, co budu dělat rukama. A jak potřebuju vidět ty výsledky, tak mě napadlo pletení. Protože nejsem v tom úplně hlupák, tak jsem si našla na Instagramu @klubco. Ta paní je hrozně sympatická a má hrozně krásnou vlnu a právě měla návod. Tím, že já neumím úplně podle Burdy nějaké střihy na oblečení a moc tomu nerozumím, tak mi úplně vyšla vstříc. A tam máš přesně napsaný, napsaný návod jak na esko, emko, kolik potřebuješ vok, kolik potřebuješ příze a tak. No a dala dohromady svetr. Jinak bych to sama nezvládla. Je pravda, že ještě furt čeká na svůj čas, protože je tak velký, že pod kabát se mi nevejde. Ještě jsem ho venku neměla, ale těším se na to.

Ráda vaříš?

Ne. Já bych tak strašně ráda vařila, ale neumím poskládat chutě dohromady. Takže když to jde Filip nakoupit, tak už vidí ty ingredience a už mu v hlavě jede ten recept. Dokáže dát dohromady to, co se dát dohromady nedá a je to skvělý! No a já jsem prostě receptářka. Chybí mi doma váha, takže to nějak odhaduju a tak. Takže bohužel ne. Ale umím skvělý vývar, skvělou bábovku a to je dobrý základ pro život, si myslím.

Co tvůj hudební vkus? Co ráda posloucháš?

Já jsem vždycky byla soundtracková a pak někde zazní nějaká písnička. Dokonce mám i sekci opery a vážný hudby. Určitě jsem milovala Adele, a to celou! Tam jsem opravdu neměla písničky, které by mě nebavily. Takže je to takový mišmaš.

Děláš si svoje playlisty?

Jo jo, mám právě takový „Best of“, kde mám ty písničky, který já mám ráda. Ale většinou je to spojené se seriály. Nejvíc hudby mám třeba z „Mladého papeže“, nebo Sorrentino, když dělal „Velkou nádheru“. Tak to mám takhle poskládaný, co kde zaslechnu.

Takže to je taková klidná hudba? Baví tě chodit tancovat?

Ano, ale je fakt, že taneční hudba a techno už mi moc dobře nedělá. Takže vlastně to, co mě zvedne ze židle, tak jsou spíš devadesátky.

Co chystáš zajímavého?

Až se odbyde to divadlo, tak právě ten Havelka. Doufám, že se mi podaří vysadit nějaká semínka. Musím právě přesadit nějaký květináče, to myslím, že vás hodně zajímá. No, a pak uvidíme, co s podzimem. Scházíme se s Rudou Havlíkem a Jirkou Langmajerem, že bychom spolu udělali film. Ale jak jsem říkala, na začátku plány jsou, ale myslím si, že si to život vždycky zařídí tak, jak chce on.

Hele a mluvíš třeba do práce kostymérům? Když máš skvělý styl, tak to pro ně musí být těžký.

Právě že nemluvím, protože velmi ctím každou profesi, která se podílí na vzniku ať už filmů, nebo divadla. V divadle většinou dělá kostýmy Marek Cpin, což je můj velmi dobrý kamarád. Známe se dlouho a to, co on vymyslí, tak nevím, co bych k tomu měla dodat. Samozřejmě občas po něm chci, aby mi prodloužil sukni, protože trošku manýry mám. Mám prostě radši sukni ke kolenům, než do půlky stehen. To je pravda, že teď to Marek zažil, když jsme měli kostýmku na „Ztracený iluze“. Ale mám pocit, že to není moje kompetence, mluvit do práce kostymérům. Moje práce je to, abych ten kostým využila k tomu, abych tu postavu naplnila a zahrála, aby na place žila. Mám to tak i ve filmu a občas si třeba řeknu, že tahle kombinace by byla dobrá pro konkrétní postavu. V ten okamžik přemýšlím totiž za tu postavu a ne za sebe. A kdybych přemýšlela sama za sebe, tak by vůbec nebylo možné, abych natáčela, protože tohle si vzít do třicátých let, by byl asi dobrý nesmysl. Takže jejich práci vlastně obdivuju a velmi ctím. Vlastně si stejně nedovolím říct, že tohle bych si na sebe nevzala.

Preferuješ spíš komediální role, nebo dramatické?

No já vlastně jsem ráda, když to můžu střídat. Teď mám takový pocit, že jsem najela hodně do komediálních, takže už je načase trošku zvážnět. Ale nevím, jestli se mi to úplně podaří. Takže ta miska těch komedií už je hodně dole, a teď bych to ráda vykompenzovala. Víceméně jsem ráda za každou práci, která mi něco přinese, která mě vlastně nějakým způsobem potěší. Je pravda, že většinou ty komediální postavy, které jsem teď měla, byly víceméně každá jiná. Takže vlastně furt mě to bavilo. Ale jakmile už vlastně přicházejí další nabídky na další komediální role, které byly dost podobné, tak už jsem to odmítala, protože už se cítím vlastně nasycena. Tak uvidíme, no. Kord teď, po covidu, lidi budou rádi za každý oddechový film. Takže teď je větší poptávka po tadytom. Ale nestěžuju si vůbec na svoji práci, ale jestliže můžu vyslat přání, určitě bych si ráda zahrála nějakou, jak právě čtu ty historické romány, třeba Cecilii Sternbergovou. Ženu, co má něco za sebou. Můžu vlastně brát tu inspiraci, že to vlastně není smyšlená postava, ale opravdová žijící.

Jak pracuješ se svými fanoušky?

Na Instagramu. Snažím se být poctivá, takže vlastně, i co se týká sociálních sítí. Třeba zrovna kolem Instagramu. Takže to, že ukazuju soukromí, tak to má nějaký svoje hranice. Vždycky tam ale dávám něco, co mě skutečně baví. Bez nějaký stylizace. Protože když mě lidi nějakým způsobem sledují, nechci si hrát na něco, co nejsem. A tak to tak střídám. Dávám tam pracovní věci a dejme tomu ty osobní, tak si myslím, že znají už hodně západů slunce z chalupy, hodně květin, co mi vyrostly. Ono to je někdy monotematický, protože většinou dáváme to, čím jsme obklopeni, takže znají už mé kocoury, Filipa, jakžtakž, ale vlastně je to odsaď pocaď. Co se týká spolupráce, tak tam mám jednu, která mě ale velmi těší. Je to přírodní kosmetika. Naše původní plány s paní Evou z Damibia byly takové, že bychom se vydaly do Itálie, kde jsou malé farmy, kde vzniká ta kosmetika. Na to jsem se velmi těšila. Je to firma, která chová hlemýždě velmi etickým způsobem. Ten pán od nich bere sliz a z něho vyrábí kosmetiku. Kdysi pomohla i na popáleninových centrech a pak se začaly vyrábět věci pro pleť. Takže doufám, že to nějak vyjde. Je to vlastně kosmetika, kterou já ráda používám a je strašně voňavá a příjemná. Vím, že jsou takové tendence na Instagramu, protože tě vlastně lidi neodsoudí, ale není jim to příjemný, když někdo má nějaký spolupráce. Tak tahle je má jediná. Ale když už se objeví třeba návrhář, můj kamarád, nebo nějaká zajímavá kniha, nebo někdo mi pošle něco na testování a je mi to sympatický a nejde o reklamu jako takovou, tak to vlastně ráda sdílím. Prostě ráda o tom informuji. Samozřejmě občas tam ráda dávám i pro mě důležité věci, ať už politické, ale to jako minimálně zrovna na ten Instagram. Taky, že třeba dneska má narozeniny královna Alžběta, takže takové momenty, neboli střípky. Samozřejmě někdy si od toho potřebuju odpočinout, ale zároveň vím, že tam je nějaká zodpovědnost. Ono už to totiž není no name, už je to nějakým způsobem osobně profesionální profil. No a co se týká Facebooku, tak tam jsem se víceméně začala věnovat jenom sdílení důležitých informací a článků, které se týkají naší země. Je pravda, že v poslední době těch pozitivních věcí moc není, ale pro mě to jsou docela důležitý informace, který je potřeba sdílet. Já nevím, jestli se o svoje fanoušky starám úplně pečlivě, ale nějakým způsobem to udržuju. Víceméně jim ukazuju to, co mě baví. Jestli je to bude inspirovat, to už je samozřejmě na nich. Nikomu nic úplně nepodsouvám, aspoň mám takový pocit. Myslím si, že v tom ještě neumím úplně chodit. Ale je celkem zajímavé pozorovat, co ty lidi baví a nebaví. Zas na druhou stranu, nerada bych tomu podřídila všechno. Důležité je zachovat nějakou takovou lehkost v tom postování.