Naty, jak by ses nám představila? 

Pracuji pro agenturu M Consulting, která zastupuje převážně módní značky na českém trhu. Máme hlavně mezinárodní klienty, například Louis Vuitton, Bvlgari, Swarovski, ale i lokální návrháře, jako třeba Liběnu Rochovou. Na starosti máme veškerou komunikaci značky skrze média. Veškeré informace jako tiskové zprávy, prezentace nových kolekcí, neboli všechno co se koncový zákazník dozví, vidí, tak je filtrované skrz naší agenturu. 

Když vám přijde zadání, musíte ho splnit do posledního bodu? Nebo se můžete rozhodnout jak to udělat po svým? 

Je to určitě kombinace. U hodně klientů je tam velice striktní proces, kde nemáme kreativní volnost. Jedeme podle zadání přesně to, co se má komunikovat, protože vlastně mluvíme jménem té značky. Tam si nemůžeme vymýšlet a musíme doopravdy komunikovat ty skutečné informace, které jsou daný značkou.

Podle tvé češtiny je poznat že jsi žila v zahraničí, jak jsi se vlastně k této práci dostala? 

Jsem narozená v Česku, ale vystudovala jsem v Kanadě. Po Kanadě jsem se přestěhovala do Londýna, kde jsem poprvé začala pracovat v módním průmyslu. V Kanadě jsem vystudovala business a finance, takže vůbec ne to co by se týkalo mé současné profese. Potom jsem se rozhodla, že chci jít úplně jiným směrem a přestěhovala se do Londýna a začala pracovat v Selfridges, luxusním department store. Tam jsem se skamarádila s jedním klukem, který pracoval se mnou. Časem se rozhodl odejít a dostal pracovní nabídku od návrhářky L’Wren Scott. V té době byla přítelkyně Micka Jaggera z Rolling Stones. Po nějakém čase mě doporučil a stala jsem se součástí jejich týmu. Začala jsem dělat asistentku a v průběhu dvou týdnů se tam stal nějaký problém v produkčním oddělení a celé oddělení vyhodili. Naše firemní ředitelka si všimla že mám vystudovaný finanční obor a tak mi nabídla, jestli se tady nechci dočasně angažovat. Z dočasné pozice se stala stálá, takže rok jsem vedla produkci pro tuto návrhářku. Po roce se můj přítel rozhodl, že se přestěhujeme zpátky do Prahy. Tak jsem se vzdala práce snů. Pohybovala jsem se v opravdu úžasných kruzích lidí a dělala jsem dva londýnské Fashionweeky. Strašně mě bavila produkce kolekcí a říkala jsem si, že jsem si konečně našla to svoje. No a v ten moment jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem vůbec nevěděla, co budu dělat. Tady návrháři nevyrábí v tak velkých produkcích, proto pozice jako je ta moje vůbec nebyla k dispozici. Jelikož jsem stejnou práci nemohla dělat, tak jsem se musela přizpůsobit. Určitě jsem ale chtěla zůstat v módě a shodou okolností jsem potkala Martinu Lowe, která dělala PR pro Louis Vuitton už 15 let. Martina žije mezi Prahou a Londýnem, tak jsme měly hodně společného. Chápala, že moje čeština není úplně ideální a to obzvlášť na pozici v PR. Zůstaly jsme v kontaktu a po několika měsících se mi ozvala jestli se nechci přidat do jejího tymu. Naštěstí máme jiné lidi co píšou tiskové zprávy, takže moje čeština nehraje zásadní roli. No a takhle jsem teda skončila v módním PR. 

A co ses od Martiny naučila? Co na ní bylo zajímavé a jaké jsou její silné stránky?

Martina byla pro mě velkým příkladem, jelikož si vybudovala celou agenturu sama a má neskutečně dobré vztahy a skvělou klientskou bázi. Pro mě je to člověk, se kterým se můžu ztotožnit, protože žije v zahraničí, tak bych řekla že mě hodně chápe. Dala mi hodně volnosti a tak jsme si hezky sedli.

Jak vypadá tvůj oblíbený pracovní den? 

To je těžké říct. Máme hodně různorodou práci. Samozřejmě teď v období covidu se ta práce trošku změnila. Stále jsme ale plnohodnotná agentura, což znamená že děláme vše od klasického PR až po akce. Eventy byla vždycky moje nejoblíbenější stránka, což teď bohužel odpadlo. Je to taková mimo kancelářská práce, kde vlastně běháš celý den a jsi neustále pod tlakem. Standardní klasické dny se točí hodně kolem komunikace s klienty na centrálách. Já jsem hodně v kontaktu s Pařížskou základnou značky Louis Vuitton, s Mnichovem pro Bvlgari, nebo s Lichtenštejnskem pro Swarovski, což je také duležitá součást mé agendy. V tomto případě je zas hodně důležitá angličtina, což je taková moje silnější stránka . V agentuře mám kolegu Adama Dětského, který má na starosti převážně místní záležitosti jako zápůjčky, focení a také vztahy s médii a influencery. Já mám na starosti zas ty zahraniční aspekty.

Práce s každou značkou nějakým způsobem inspiruje nebo ovlivňuje. Jak se to do tebe propisuje? 

Řekla bych, že mě to ovlivňuje v tom smyslu, že vidím hodnotu toho, proč investovat do kousku, co ti vydrží celý život. To jsou značky co si zakládají na dlouhodobé historii a jsou hrdy svou heritage – odkud přišly a co vybudovaly. Ty kolekce dodnes čerpají inspiraci z těch předchozích. Je to hodně vidět třeba u Bvlgari. To je něco, co se mi strašně líbí osobně. Je to hodně zajímavé sledovat, jak se ty značky přizpůsobují dnešní době a snaží se vybalancovat tradici se současnou dobou. U Louis Vuitton je také možné vidět jak se kolekce vyvíjí s casem.

A to je třeba věc která ti imponuje u toho Louis Vuitton? Že je to takový chameleoní proces? 

Rozhodně to je zajímavé pozorovat jak se s tím ta značka vypořádá, protože si myslím, že je to v dnešní době velmi těžké. Trh je hodně přesycený a je velká konkurence. Myslím si, že je to čím dál náročnější.

Když jsi neustále v obklopení krásných věcí, děláš si často radost tím že nakupuješ? Nebo se spíš ovládáš? 

Je to taková kombinace všeho. Mívám momenty, kdy třeba sedíme s kolegou a říkáme si „Ježíš viděl jsi to nový…?“ „To je úžasný! To strašně chci, strašně potřebuju!“. Ale samozřejmě to nejde vždycky. Já si určitě ráda dělám radost. Samozřejmě jelikož v té módě pracuju a mám módu ráda, tak do ní ráda investuji.

Takže se spíš koukáš po těch timeless věcech? 

Ano a ne. Ano protože to jsou investice, které stojí za to. Ale taky mám oko na to, co se hodně blýská, na něco co je výstřední. Taky mám ráda takový ty unikátní kousky, co jsou něčím až bláznivý a nelíbí se každému. Je to takový můj balanc mezi dvěma světy.

To je trošku vidět z toho videa co jsme spolu natočili. Popiš nám některé kousky, co se v tom videu objevily? Třeba extra výjimečné věci, nebo věci s příběhem. 

Tak určitě můj zásnubní prstýnek, to by byla první věc. Další věc, kterou mám ráda a řekla bych že to jsou investiční kousky jsou hodinky. To je taky něco po čem by hned šáhla. Mám také slabost pro kožichy. Je to docela ironický, protože do nějakých svých 20 let jsem byla nesmírně proti kožichům. To je věc, která se ve mě občas ještě bije. Ale prostě jsem tomu propadla a mám to ráda, tak mám takovou hezkou sbírku. A pak mám strašně ráda všechno leopardí a flitrovaný. Tam mám určitě své oblíbené kousky z těchto dvou materiálů.

Není to žádný tajemství, že na těch věcech je pro tebe důležitá kreativní část. Ačkoliv na to nemáte takový prostor v práci, vím že v soukromí tvoříš. Řekla bys nám o tom něco? 

Dřív jsem byla hodně směřovaná k té kreativní stránce. Dokonce jsem chtěla jít na uměleckou školu, což mi taťka tak trochu zakázal a skončila jsem na té Business school. Dodnes si ale ráda zahrávám tak trošku i s uměním. Třeba v létě na zahradě namaluju jeden dva obrazy, který nám pak visí doma. Ale určitě už nemám čas se tomu věnovat tolik jako dřív. Jeden čas jsem chtěla jít i do návrhářství. Život se ale prostě vždycky nějak vyvine a mě to bohužel trošku z té kreativní stránky vzalo, co se pracovního světa týče. Doma si to ale užívám ráda. Svůj prostor mám hezkej a všechno u mě je takový barevný. S tím malováním jsem začala už vlastně jako malá. Mamka malovala, tak jsem dělala kdysi dávno i takové portréty. To už teda dávno nedělám. Pustila jsem se hodně do abstraktních obrazu, protože je to aspoň taková malá kreativní zábava co mám. 

Jak  se dívají na tvoji práci rodiče? Vidí to spíš jako takový koníček a že to nemůže být plnohodnotná profese?

U nás to tak trochu bylo, proto ta podmínka byla dokončit školu. Takže když jsem dokončila školu, tak jsem najednou měla možnost dělat to, co chci. Abych se dostala k módě, musela jsem začít v tom Selfridges. Nějaký lidi už měli zkušenosti z té školy, nějaký ten základ. Já prostě šla z vejšky pracovat do toho Londýna, s tím že jsem si chtěla něco vybudovat. Taťka v tom neviděl budoucnost. Nevěděl proč jsem vlastně dokončila dobrou vysokou školu a šla dělat na plac do obchodu. Vůbec to nechápal. Ale dneska už velmi dobře vidí, že jsem si v tom vybudovala hezkou kariéru, něco co mě baví, a že mám práci která mě živí. Takže rodiče už to nevnímají tak, jak to vnímali kdysi. 

Plánuješ se po mateřské vracet? Nebo máš nějaké další sny? 

Žádnou mateřskou neberu! Máme v plánu se prostě nějak probojovat a nějak společně to dáme. Budu určitě pokračovat dál, protože moje práce mě baví. Myslím si, že teď je takový zajímavý období a že nastanou změny v našem oboru. Ten módní svět se všeobecně teď hodně mění. Momentálně nevíme kam to spěje, ale určitě chci být u toho a rozhodně nemám žádný plány přestat pracovat. Zůstávám v agentuře a budeme nadále vyvíjet maximální úsilí pro současné klienty a nacházet případně nové spolupráce.

Líbí se mi kombinace ukázněné a strukturované práce s nějakými výstupy a té kreativity. Vím že se Stefanem, tvým mužem jste vymysleli koncept restaurace. Takže někde se ti ta kreativita pořád projevuje. Řekla bys něco o těchto aktivitách? 

Teď jsme s manželem dodělali novou restauraci na Jiřího z Poděbrad – Gilda Pintxos & Tapas. Čekáme už vlastně jenom na povolení otevřít. To byl kreativní zážitek, protože v rámci té situace co se děje tady a na světě, mi nedošlo že hodně výroby se zastavilo. Takže my jsme se pustili do renovace, když polovina dodavatelů neměla co dodávat. Tam vznikla situace, že jsem vymyslela třeba jeden prostor s tapetou, všechno se mi krásně k sobě hodilo a pak jsme zjistili, že se ta tapeta teď nevyrábí. Dopadlo to tak, že jsem musela vybírat z toho, co je. To je takový jiný přístup. Vždycky jsme byli v situaci, kdy na tomhle světě jsme měli tolik z čehož můžeme vybírat. Najednou jsme ale skončili v situaci, kdy jsme museli vybírat z toho, co bylo. Tak ten kreativní proces byl takový jiný než jsme si ho představovali. Ale dopadlo to velice dobře a už se na to těším. 

Trochu jsme odbočili, pojďme se ještě vrátit k věcem a jejich příběhům. 

Tak určitě doma nemám všechno leopardí a flitrovaný. Já jsem vlastně strašně basic. Mám ráda modré džíny, bílý tričko a tenisky. Ale druhá strana mě je taková trošku crazy a má ráda takový ty bláznivý kousky. Občas mě prostě popadne, že něco strašně moc potřebuju, nebo musím mít. Třeba před pár lety Gucci vydal kabelku, která byla všude vyprodaná. Manžel zrovna letěl do Londýna na fotbal s kamarádem. Tak jsem ho poprosila, jestli náhodou nemůže skočit do Gucci se mi zeptat jestli ji nemají. Obešel tři butiky a pak mi volal že ji nikde nemají. Tak jsem ho poprosila ať ještě oběhne Selfridges a Harrods. Nakonec  chudáci kluci místo toho aby si někde dali pivko, tak celý den běhali po Londýně a kabelku mi sehnali. Přivezli mi ji domů a já měla velikou radost. Manžel teda ze mě nadšenej nebyl. Občas si přivezu i nějakou vzpomínku z výletu. Jak jsme byli asi dva roky zpátky na press tripu a bylo nás hodně, letěli jsme s novináři z Prahy. Měla jsem volnou půl hodinku. Procházela jsem se po Veroně a narazila na neskutečný norkový kožich. Musela jsem ho mít! Nepřišlo mi ale úplně vhodné ho tahat po městě se všema. Tak jsem ho musela srolovat do ruličky a narvat do příručního zavazadla, aby ho nikdo neviděl, včetně manžela, když jsem přišla domů. Samozřejmě si ho všimnul, protože růžový norkový kožich se těžko přehlídne v šatně. Takže ani nevyšlo takovýto „Ale to je starý lásko! Už tam je strašně dlouho, jen sis toho nevšimnul!“. 

Z čeho je poskládaný tvůj styl? Máš něco jako uniformu? 

Ano mám a převážně se skládá z modrých džín a bílého trička. Často to jsou černé kožené legíny, bílé tričko nebo černý svetr a  hodně tenisky. Ale je tam i ta druhá část mě, která má ráda ty bláznivé kousky. Tak někdy vezmu ten stejný outfit, přehodím tenisky za podpatky, hodím přesto nějaký sametoví pončo, nebo kožich a mám z toho večerní look. Takhle ráda kombinuju ty dva póly. 

Zajímala tě móda už od malička? Měla jsi nějaký zajímavý období co se týče stylu? 

Řekla bych že to bylo takový různorodý. Od malička mě oblékala maminka a oblékala mě hezky. Ráda mi kupovala různě šatičky a tak. Potom ta střední a vejška bych řekla, že to bylo basic. Tam se člověk sám začíná nacházet. Ta moje upřímná láska a zájem o módu začala vznikat až v Londýně. V Selfridges mě to nabilo neskutečným zájmem. Každý den jsem procházela chodbami, kde je toho tolik! Tolik krásných věcí! Prostě tě to začne zajímat a inspirovat. Určitě se to vyvíjelo časem, a nebylo to odjakživa. 

Jsou nějaké kousky po kterých hrozně toužíš, že je jednou budeš mít? 

Úplně nemám tyhle přání. Možná kdyby to byla jedna věc kterou si jednou chci pořídit, tak by to byla kabelka Kelly od Hermès. To je prostě takový kousek, který se mi strašně líbí a je to investice na život, na další generace. Ale jinak po žádném dalším kousku netoužím.

  • Rozhovor: Lenka Kermes

DDD